Po dvou letech se na scéně opět objevilo čistě sprintové mistrovství světa, které se tentokrát odehrávalo ve Skotsku. Celé mistrovství bylo uspořádáno v Edinburghu, který je turisticky velmi oblíbený (během procházení městskými uličkami jsme pochopili proč a mnoho závodníků z českého týmu konstatovalo, že to je nejkrásnější město, které kdy navštívili). Z turnovských závodnic byla na šampionát po úspěšných prvních dvou kolech Světového poháru nominována Barbora Matějková. Na poslední chvíli (přesněji den před odletem) byla však povolána i Jana Pekařová, která nahradila v nominaci Denisu Kosovou, která se zranila na závěrečném kempu.

Hned po příletu čekalo mnoho závodníků nemilé překvapení na letišti. Z českých zavazadel dorazily jen dvě tašky a lehátko, a proto jsem se musela narychlo večer vydat se Šéďou na nákupy, abych koupila alespoň nějaké základní hygienické potřeby pro ty, co až do večera řešili, kde se nachází jejich zavazadla. Následující den jsme se vydali všichni na modelový trénink, abychom si oťukali terén a podívali se, jaká všechna umělá zvířata (krávy, labutě, kozy,…) můžou být použita jako kontroly.

První disciplínou byl na programu sprint. Dopoledne se závodníci nejprve museli popasovat s kvalifikací v Leithu, kdy bylo velmi zásadní číst přesně umístění kontrol a rychle hledat nejkratší cesty mezi šváby. Bára běžela většinu trasy velmi vyrovnaně a vybírala i rychlé volby. Bohužel ke konci si nedočetla kód kontroly a orazila špatnou. Proto pro ni závodní den skončil už kvalifikací, jelikož v cíli zjistila, že je diskvalifikována a nezasáhne tak do odpoledních bojů. Odpoledne si pořadatelé připravili pro závodníky velmi záludnou trasu, kdy na konci bylo poměrně málo viditelné, kudy se dostane závodník ke kontrole. To stálo mnoho závodníků cenné umístění, včetně našich českých reprezentantů, proto celkově tento sprint nedopadl příliš pozitivně pro tým. Nejvíce z toho však byli smutní trenéři, protože věděli, kolik do toho investovali času závodníci, proto nám Šéďa na zlepšení nálady koupil večer všem donutky a koblížky.

 Po dni volna nás čekali štafety, kdy jsme se tentokrát přesunuli do vysokoškolského kampusu v Riccartonu. Trasy byli opět velmi záludné, jelikož častokrát nebylo vidět, kudy se závodník přes živé ploty dostane ke kontrole. Velká část trasy se taky odehrávala v lesíku a závěr byl naopak situován ve vnitřní fotbalové hale, kdy jsme den předtím dokázali vykoumat pořadateli kulišácké záměry v podobě bludiště na závěr, a proto jsme na rozdíl od jiných zemí nebyli tak překvapeni, když jsme labyrint viděli naživo. Na prvním úseku Barča nejprve trochu pokazila začátek, kdy si omylem přečetla kódy z druhé strany mapy a pak zvolila horší delší volbu na jednu z kontrol. V závěru se však snažila co nejvíce stahovat jiné týmy a nakonec předala na 12. místě v balíku. Další členové štafety bojovali co to šlo a nakonec po vynikajícím finiši Terky Janošíkové doběhli na 5. místě. V cíli však zjistili, že švédská štafeta je diskvalifikována a tak mohl celý tým slavit 4. místo.

Poslední disciplínou byl na programu KO sprint, který se konal v zástavbě Wester Hailes, která je typická velkým množstvím zídek, které jsou dost často složitě točité. Barča se opět velmi snažila, ale bohužel se zas nevyhnula menším chybkám a tak v rámci rozběhu doběhla na 22. místě. Já jsem před startem byla ráno poměrně hodně nervózní, protože jsem se bála, abych závod zvládla ustát mapově a psychicky. Šéďa a Kačor mě však velmi uklidnili v karanténě a tak jsem šla do závodu s menší nervozitou. Velkou část mezičasů jsem se pohybovala na předních pozicích, a kdybych si udržela své tempo, tak by možná vyšel i postup. Bohužel jsem zaváhala při postupu na 7. kontrolu, kdy jsem se nechala zbytečně strhnout jinými holkami a lupla jsem tam 20s chybu. Naděje na postup se mi tak rozplynuly a i když jsem se snažila chybu stahovat, tak mi v cíli chyběla jedna sekunda k postupu a skončila jsem na 13. místě v rozběhu. Hodně jsem to oplakala, jelikož jsem byla smutná, že jsem všechny zklamala. Trenéři byli však naopak za mě strašně rádi, protože se báli, že když mě ráno viděli celou uplakanou, tak že to neustojím. Jejich slova mě neskutečně zahřála u srdce a dodalo mi to určitou naději do budoucna. Odpoledne jsme se teda ani jedna z nás nepodívala do finálových bojů, ale o to víc jsme se snažili fandit zbývajícím českým závodníkům, kteří se všichni dostali až do semifinále.

Celé mistrovství se nám neskutečně líbilo, protože jsme spolu drželi jako tým i ve chvílích, kdy se nám zrovna nedařilo podle představ. Každý jsme do závodů dali maximum, a i když jsme od sebe očekávali trochu lepší výsledky, tak jsme si odnesli mnoho nových zkušeností a mohly jsme s Barčou konečně okusit atmosféru dospěláckého mistrovství světa.